dnes je 21.9.2019
Input:

Ústavní soud k prioritním záměrům v zákoně o posuzování vlivů

19.8.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.2.37 Ústavní soud k prioritním záměrům v zákoně o posuzování vlivů

Mgr. Martina Pavelková

Informácie platné podľa legislatívy v ČR!

V plenárním nálezu ze dne 17. 7. 2019 Ústavní soud zamítl návrh na zrušení § 23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 256/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Citovaným ustanovením ve znění novely č. 256/2016 Sb., byly stanoveny tzv. prioritní záměry, u kterých v kontextu novely č. 256/2016 Sb. není vzhledem ke stáří původně vydaného stanoviska EIA (vydáno podle zákona z roku 1992) třeba opakovat celý proces posuzování vlivů, resp. postačí vydání závazného stanoviska bez předchozího procesu, pokud pro záměr žádné stanovisko EIA dosud vydáno nebylo.

V návrhu na zrušení příslušného ustanovení krajský soud především namítal, že se jedná o natolik konkrétní regulaci (specifikovanou konkrétními záměry), která tímto porušuje princip dělby moci ve vztahu k moci výkonné i soudní. Ústavní soud tuto argumentaci odmítl. Uvedl, že v daném případě se nejedná o výčet konkrétních záměrů, ale jsou „pouze” stanoveny podmínky pro jejich určení. Zařazení do výčtu záměrů stanoveného nařízením vlády je pouze jednou z nich. Splnění těchto podmínek však posuzují nezávisle orgány moci výkonné. K obdobným případům, o kterých Ústavní soud v minulosti rozhodoval (jezy na Labi a vzletová a přistávací dráha letiště Praha Ruzyně) Ústavní soud nyní uvedl, že oproti nyní projednávané věci je rozdíl, když je určeno, které stavby jsou ve veřejném zájmu, čímž zákonodárce de facto nahrazuje rozhodovací činnost orgánu moci výkonné i moci soudní.

Ústavní soud neshledal důvodnou ani druhou část argumentace, a sice že nelze takto stanovit okruh staveb, které mají být projednány ve zjednodušujícím režimu oproti stavbám ostatním, ve kterém je omezena účast veřejnosti. Ústavní soud dovodil, že omezení práva na životní prostředí - účasti veřejnosti je v těchto případech (u vybraných záměrů) natolik minimální, že u předmětné úpravy sledující zjevně legitimní cíl neporušuje princip racionality.