dnes je 7.12.2019
Input:

Stavby a zařízení pro reklamu z pohledu stavebního zákona

2.10.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.2.41 Stavby a zařízení pro reklamu z pohledu stavebního zákona

Mgr. Martina Pavelková

Informácie platné podľa legislatívy v ČR!

Stavby a zařízení pro reklamu tvoří speciální kategorii záměrů, které za určitých podmínek podléhají regulaci stavebního zákona, zákona o památkové péči či zákona o pozemních komunikacích. Určení, a o jaký typ stavby či zařízení pro reklamu jedná, a zda tedy pro svou realizaci vyžaduje určité veřejnoprávní oprávnění, je v praxi mnohdy problematická. Cílem tohoto textu je představit některá východiska, ze kterých lze vycházet při kvalifikaci těchto záměrů dle příslušných ustanovení stavebního zákona.

Podle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, které upravuje definici stavby, je stavba sloužící reklamním účelům stavbou pro reklamu. Zařízení definuje ust. § 3 odst. 2 stavebního zákona jako informační a reklamní panel, tabuli, desku či jiné konstrukce a technická zařízení, pokud nejde o stavbu podle § 2 odst. 3. V pochybnostech, zda se jedná o stavbu nebo zařízení, je určující stanovisko stavebního úřadu. Zařízení o celkové ploše větší než 8 m2 se považuje za stavbu pro reklamu. Z těchto definic vyplývá, že pro účely postupů dle stavebního zákona rozeznáváme de facto tři druhy reklamních ploch, a sice ty, které naplňují definici stavby, tzn. vznikly stavební nebo montážní technologií, dále ty, které se za stavbu považují, protože mají plochu větší než 8 m2 a konečně zbytkovou kategorii ostatních informačních a reklamních panelů, tabulí, desek či jiných konstrukcí a technických zařízení o celkové ploše do 8 m2.

Otázkou, která v souvislosti s výkladem výše uvedených definic mnohdy vyvstává, je, zda lze za zařízení považovat cokoliv, co je nosičem reklamy, anebo zda musí obdobně jako stavby i toto vykazovat určitou minimální míru využití konstrukčních či obdobných technologií. Judikatura ani odborná literatura zatím na tuto otázku jasnou a tedy uspokojivou odpověď neposkytla. Definice tohoto pojmu v ust. § 3 odst. 2 stavebního zákona je formulována jednoznačně a pouze ve vztahu k jedinému účelu, kterým je reklama. Podle komentářové literatury (srov. MACHAČKOVÁ, Jana. Stavební zákon: komentář. 3. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2018. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-558-9.) znamená zařízení v obecném slova smyslu nosič, na který je reklama upevňována, tzn. že reklama sama o sobě zařízením není. Co však dle citovaného komentáře z definice ve stavebním zákoně nevyplývá, je, že by bylo pro kvalifikaci předmětného nosiče reklamy jako zařízení pro reklamu rozhodující technické provedení či způsob upevnění reklamy na nosnou konstrukci. V jiném komentáři (srov. POTĚŠIL, L., ROZTOČIL, A., HRŮŠOVÁ, K., LACHMANN, M.: Stavební zákon - online komentář. 4. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 4/2015.) je podobný výklad doplněn o negativní definici, a sice že se z povahy věci nebude jednat o reklamní nápisy ani kresby na stavbách. Dle autorky tohoto článku je ust. § 3 odst. 2 stavebního zákona nutno vykládat ve smyslu jeho účelu, kterým je regulace reklamy. Dovozovat, že zařízení, které je nosičem reklamy, musí vykazovat prvky stavebně technologického provedení, jde nad rámec zákonné dikce, neboť takovouto charakteristiku zákon předpokládá pouze u staveb. Ve většině případů se nicméně nebude jednat o reklamu samotnou (např. o reklamní plachtu), ale o zařízení, které umožňuje její „zveřejnění”, uchycení a realizaci. Přestože se toto zařízení samo o sobě může jevit jako subtilní a ve vztahu k okolí téměř neznatelné, je třeba jej ve smyslu zákonné terminologie vnímat jako jeden celek s reklamou, k jejímuž zobrazení slouží. Tomuto přístupu, tedy posuzování zařízení ve smyslu deklarovaného zákonného účelu a v celém jeho rozsahu, se blíží i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 A 197/2016. Mimo jiné v tomto rozsudku krajský soud vyslovil i to, že pro kvalifikaci zařízení není rozhodující velikost reklamy, která je na něm aktuálně upevněna, ale maximální velikost reklamy, jež zařízení umožňuje zobrazit.

Jakmile je tedy v konkrétním případě určeno, zda se jedná o stavbu pro reklamu, zařízení pro reklamu větší než 8 m2, které se považuje za stavbu pro reklamu, anebo zařízení o celkové ploše do 8 m2, je možné se zabývat kvalifikací, zda předmětná realizace vyžaduje nějaké povolení nebo opatření stavebního úřadu či nikoliv. Dle ust. § 79 odst. 2 písm. a) ve spojení s ust. § 103 odst. 1 písm. a) stavebního zákona nevyžadují žádné rozhodnutí ani opatření informační a reklamní zařízení o celkové ploše do 0,6 m2, umísťovaná mimo ochranná pásma pozemních komunikací. V případě, že se bude jednat o zařízení plochy větší než je uvedený limit, nebo budou navrhována v ochranném pásmu pozemní komunikace, budou vyžadovat územní rozhodnutí, které je možno za podmínek § 96 odst. 1 stavebního zákona nahradit územním souhlasem. Z § 103 odst. 1 písm. e) bod 15 stavebního zákona vyplývá, i některá další informační a reklamní zařízení (o celkové ploše od 0,6 m2 do 8 m2) nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. Co se týče staveb pro reklamu, ty pro svou realizaci vyžadují územní rozhodnutí i ohlášení (zařízení nad 8 m2) a stavební povolení (stavby pro reklamu).

Otázkou, která zůstává nezodpovězená, je, jakým způsobem ve smyslu stavebního zákona kvalifikovat ty reklamy, které nenese žádná stavba ani zařízení, ale jsou např. vyobrazeny na fasádě domu formou kresby apod. Autorka tohoto textu se domnívá, že za splnění podmínek dle ust. § 103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona by se mohlo jednat o stavební úpravy, které nevyžadují žádné rozhodnutí či opatření stavebního úřadu. Pokud by však předmětnou úpravou došlo např. k významné změně vzhledu stavby, mohlo by se jednat i o úpravy, jež podléhají ohlašovací povinnosti.