dnes je 19.10.2019
Input:

Oplocení ve stavebním zákoně

10.4.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2.2.20 Oplocení ve stavebním zákoně

Mgr. Martina Pavelková

Informácie platné podľa legislatívy v ČR!

Podle ust. § 79 odst. 2 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2018 nevyžadují pro svou realizaci žádné rozhodnutí ani opatření stavebního úřadu opěrné zdi do výšky 1 m a oplocení do výšky 2 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi nebo s veřejným prostranstvím, a které se nacházejí v zastavěném území či v zastavitelné ploše. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2017 byly v tomto bodě upraveny pouze opěrné zídky, tzn. že realizaci oplocení muselo předcházet vydání územního souhlasu nebo územního rozhodnutí.

Nicméně, jak ukazuje praxe, přináší citované „rozvolnění” režimu pro stavby oplocení také množství nevyjasněných výkladových problémů, jež mohou být spolehlivě překlenuty pouze metodikou, konstantní judikaturou. V konkrétních případech se pak nabízí požádat ohledně režimu připravovaného záměru o územně plánovací informaci.

Co je veřejné prostranství definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích v ust. § 34, podle kterého jsou veřejným prostranstvím náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Oplocení nebo opěrná zeď se nachází v zastavěném území nebo zastavitelé ploše pouze za předpokladu, že do nezastavěného území nepřesahuje žádná jejich část. V opačném případě bude celé oplocení nebo celá opěrná zeď podléhat vydání územního souhlasu nebo územního rozhodnutí, ledaže by šla stavebně technicky nadefinovat, oddělit a tudíž i samostatně povolit pouze ta část, která do nezastavěného území přesahuje.

První nevyjasněná otázka je, co je třeba chápat slovním spojením „hraničit s veřejně přístupnou komunikací nebo veřejným prostranstvím”. Zda lze za „hraničení” považovat pouze situaci, kdy se stavba oplocení nachází přímo na hranici mezi oplocovaným pozemkem a pozemkem veřejného prostranství nebo pozemní komunikace, anebo zda by se jednalo také o případ, kdy by bylo oplocení umístěno i v určité specifikované blízkosti od této hranice. Z obecné praxe správních orgánů a s ohledem na smysl citovaného ustanovení, kterým je zamezit volnému oplocování pozemků navazujících na veřejný prostor, lze za oplocení hraničící s veřejným prostranstvím nebo veřejnou komunikací rozumně považovat takové oplocení, jehož účelem je ohraničit pozemek navazující stranou a nikoliv pouze bodem na veřejný prostor, a to za předpokladu, že mezi oplocením a tímto veřejným prostorem není ponechán žádný účelově definovatelný prostor (např. tzv. předzahrádka). V takových případech by příslušná část oplocení, která navazuje na veřejné prostranství nebo veřejnou komunikaci podléhala vydání územního souhlasu nebo územního rozhodnutí. Další části oplocení by mohly být realizovány ve volném režimu opět pouze tehdy, pokud by byly po stavebně technické stránce od umísťované části oplocení oddělitelné, tzn. že umísťovaná strana oplocení by byla stavebně technicky samostatně vymezitelná.

Dále vyvstává také otázka, jakým způsobem má být měřena výška oplocení nebo opěrné zdi v terasovitém nebo obecně nerovném terénu, tedy v situaci, kdy je z jedné strany oplocení pozemek níže než ze strany druhé. V takovém případě je třeba výšku oplocení nebo opěrné zdi posuzovat vždy ve vztahu k nejnižšímu možnému bodu přilehlého terénu.

Podle ust. § 79 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., nevyžadují žádné rozhodnutí ani opatření stavebního úřadu ani stavební úpravy nebo udržovací práce. V případě oplocení se stavebníci poměrně často ptají, co je za takovouto údržbu možné považovat. Odpověď je potřeba hledat ve smyslu a charakteru prováděných prací. Podle ust. § 3 odst. 4 stavebního zákona se údržbou stavby rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Zároveň se však z povahy věci nesmí jednat o stavbu zcela novou, tedy oplocení, které by mělo zcela jiné parametry a stavebně-konstrukční řešení. Tím, co ještě lze považovat za údržbu oplocení se v nedávné době zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2019, č. j. 5 As 301/2017 – 74, ve kterém konstatoval, že již z popsané povahy úprav v ohlášení ze dne 27. 3. 1995 je zcela zjevné, že má vzniknout stavba zcela nová a zcela jiných parametrů, neboť nahrazován byl plot z drátěného pletiva bez jakékoli kamenné podezdívky; zachování původních sloupků na tom nic nemění, jelikož představují zanedbatelný rozsah realizované stavby a nejsou samy o sobě stavbou.

Jak je zmiňováno v úvodu tohoto ustanovení, novelou stavebního zákona č. 225/2017 Sb. došlo k uvolnění režimu umísťování oplocení, tzn. že se za výše uvedených podmínek pro oplocení vůbec žádné rozhodnutí nevydává. Podle přechodných ustanovení této novely se řízení a postupy zahájené před nabytím účinnosti novely dokončí podle dosavadních právních předpisů. To přechodné ustanovení dopadá na procesní normy. Ust. § 79 zákona č. 183/2006 Sb., které upravuje záměry nevyžadující územní souhlas ani územní rozhodnutí je normou hmotně právní, tzn. že bude aplikováno i na oplocení realizovaná před 1. 1. 2018 a povolována v režimu dodatečného povolení, případně na záměry, o kterých bylo před účinností novely zahájeno územní řízení.